Po delší odmlce zase zasedám k počítači a pokouším se o krátký slohový útvar popisující začátek mého tříměsíčního pobytu ve Velké Británii.
Všechno to začalo někdy v únoru, kdy jsem na studijní oddělení, vyřizujíce náležitosti nutné k návratu z pobytu v Bulharsku, potkal Karla Crhu. Hledal tam na nástěnce možnosti brigády či výjezdu do zahraničí. Tak nějak slovo dalo slovo a po dvou měsících usilovného dopisování s univerzitami a nemocnicemi ve Velké Británii se nám nakonec, hlavně díky jedné slečně, podařilo získat nabídku na tři měsíce nemocniční stáže v Canterbury. Samotné vyřizování stipendia a možnosti uvolnění ze školy bylo také velmi náročné, např. tři dny před konečným termínem jsme zjistili, že k udělení stipendia nám ve studijním plánu v Canterbury chybí jeden den.
Vše nakonec dopadlo dobře a my (já a Karel) nakonec 13.9.2010 ve 4 hodiny ráno vyjeli do GB.
Cesta přes Česko i Německo probíhala vcelku vydařeně , i díky TomTomovi XXL, který nám zapůjčil Karlův táta. A tak jsme dorazili zdárně do Maastrichtu, Holandsko, naší drobné dvoudenní zastávky kolem 4 hodiny odpoledne. Karel byl v Maastrichtu jako Erasmus student minulý rok, takže tam měl ještě některé známé, u kterých byl domluven nocleh.
Po příjezdu nastal problém s parkováním , v centru za hodinu 2eura, moc pro českého vysokoškoláka, tak jsme pátrali a našli jedno parkoviště mimo centru. Zdarma. Auto bylo ale plné věcí, vezli jsem ještě kufr a krabici kamarádovi do Londýna, takže takový potencionální terč pro zloděje. Navíc jsem po příjezdu na parkoviště upoutali pozornost dotazem "je to parkování zadarmo" jednoho pravděpodobně afrického mladíka jedoucím kolem na kole. Evidentně chtěl zjisti, kdo jsme, bo na náš dotaz odpověděl (foneticky) dojč ? (karel plynule přešel do němčiny), espaň (i to nebyl pro Karla problém), marihuana (to se i Karel zasekl). Nicméně autem jsem přijeli blíž k centru, zaplatili 2e, tentokrát za celý den a měli klid.Náš pobyt jsme samozřejmě museli zahájit přípitkem typickým belgický pivem a čekali jsme na příchod Karlova italského kamaráda v místním parku. Jelikož Italy trochu znám, tušil jsem, že to nebude jen tak. Gabriel dorazil ale vcelku přesně (30min později), chvilku s náma poseděl a že nám dá klíče a že musí ještě do školy učit se holandsky. Ulici nám ukázal na mapě, ale s číslem domu měl trochu problém. Nakonec říká, je to 192........asi..........vedle je obchod, dodal a ten klíč špatně pasuje do zámku, musíte jej trochu povytáhnout a odjel.Dům 192 jsme našli kolem půl desáté večer, klíč mírně povytáhli, dokonce vedle bylo něco jako zatažená výloha. Otevřít se ale nepodařilo. Po pár minutách snažení jsme zazvonili. To vedle nebyl obchod, ale velké okno obyváku rodinného domu, jehož majitel nám záhy otevřel. Já mu řekl, že se omlouváme za distribuci (záměna se slovem rušení - disturbance a že hledáme Itala. Pán nás v klidu odkázal na dům 199, kde bydlí studenti. Kupodivu ani tam klíč nepasoval, opět jsme zvonili, opět nám otevřela majitelka, opět jsem se omluvil za distribuci a opět tam Ital nebydlel. Na cestě zpět k autu jsme jen tak namátkou zkusili otevřít dům 292 a světe div se, zámek se otevřel.
Byt byl na naše poměry docela malý, v patře, do kterého takřka šplhalo po strmých schodech. A ta koupelna se záchodem ...... zkuste si představit, jak na metr čtvereční namačkáte radiátor, okno, mísu a sprchový kout.
Při pokusu jít na velkou jsem se musel zapřít koleny o protější stěnu, pravým ramenem o sprchu a levým o dveře. Stejně jsem si připadal jak na gynekologickém křesle. Do sprchy jsem se pak protahoval přes mísu, otvorem širokým tak, že kdybych byl o 5kg těžší, tak se musím umývat v kuchyňském dřezu.
Ubytování bylo ale v poho, teplo sucho, dokonce jsme dostali aji najíst.
Večer pak následovalo setkání s Karlovými kamarády a návštěva jedné z mála hospod, kde si Karel jako zkušený štamgast objednal typické belgické pivo. Tmavého BŘEZŇÁKA z Česka za 4e.
Druhý den jsem prošli Maastricht, navštívili smartshopy (s potřeby pro pěstování marihuany a hub), nic si nekoupili kvůli přísné hraniční kontrole do GB (ta skutečně proběhla) a večer následoval další večer s kamarády.
Čas se nachýlil a my ráno opět vyrazili na cestu do GB, konkrétně do Reigate, kde už bylo nachystáno ubytování u mého kamaráda Kuby.
Cesta na trajekt probíhala bez problémů až na výše zmíněnou kontrolu před trajektem, kde jsem horko těžko vysvětloval, co to vlastně je v té velké bílé zalepené krabici, kterou vezeme.
Nakonec to zůstalo jen u otevření kufru, její vytažení a opětovnému naložení. Doufám jen, že jsem Filipovi do Londýna skutečně vezl dva polštáře a obrázek, jak mi říkal.
.
a k příštímu zápisu možná přemluvím Karla, ať se máte na co těšit......
Žádné komentáře:
Okomentovat
klklk