Hostovský zápis - výlet do země igelitek

(Terezka - HB & Mikulášek na cestě za klukama)

Cesta TAM (sobota 14:00 – neděla 11:00)



Na cestu jsme se vypravili v sobotu odpoledne, adventure začalo už v Brně na Zvonařce, když nám 15 min. před plánovaným odjezdem přišel chlapík, který nám lístky prodal, oznámit, že náš bus do bulharského Ruse vůbec nevyjel. Takže se nabízely 2 možnosti: a) jet místo soboty až ve středu; b) počkat půl hodiny na autobus, který jel do Rumunska, vysednout v Brašově a dál se dopravit po vlastní ose (jiný dopravce byl ochotný vzít nás na naše lístky, i když původně chtěl ještě doplatit, přestože tato cesta byla o 300 km kratší). V poloprázdném autobuse jsme byli jediní Češi, zbytek posádky byli Rumuni, kteří cestovali domů - nejen že vypadali nebezpečně, ale taky docela zaváněli. Naštěstí se s námi dal do řeči jeden tlustý Řek z Bukurešti, který hovořil česky (přeložil nám větu pasažéra za námi, jenž chtěl oddělat Mikulášův batůžek, aby si na sedadlo mohl hodit svoje zuté smrduté nohy - vyhovět mu byla opravdu chyba:) a který taky pokračoval směr Bulharsko. Tento scestovalý Řek se
svou manželkou se nás „ujal“ a vzal nás s sebou do mikrobusu z Brašova do Bukurešti, kde nás ještě odvezl a posadil na další bus do Giurgu – což už je na rumunsko-bulharské hranici asi 20 km od Ruse. V Giurgu po radě hajzlbabky z autobusáku, ze které jsme pochopili, že autobusy do Bulharska nejezdí, jsme se vydali hledat taxi. Tady už se začala projevovat jazyková bariéra a my jsme se za nemalý peníz dostali sice přes Dunaj, ale né do Ruse - taxikář nás zavezl pouze před bulharské hranice, které jsme museli projít po svých. Tak jsme se ocitli v okrajové průmyslové části Ruse a zamířili k nejbližší zastávce, kde stálo něco jako autobus. Na otázky (v angličtině), zda to jede do centra a jestli se dá platit eurem, paní průvodčí zavrtěla hlavou, tak jsme se jali vystupovat, načež nám pokynula rukou, abychom si sedli (že na naše otázky odpovídala ano, nám došlo až později:) nakonec jsme jeli grátis, ale proč, to nevíme..

V Ruse už jsme v kavárně u prvního Mikuláškova bulharského piva netrpělivě očekávali příchod našich hostitelů. Po šťastném shledání a dalším pivu jsme vyrazili na vlak směr Pleven, ve kterém jsme vykoštovali celou zásilku Dochtorového vína (dobré bylo:). Po příchodu na kolej se Mikuláš příliš nepohodl se sušákem na prádlo (2x) a Terka měla záhadnou nehodu, po které jí zbyla jen obrovská modřina na pravém stehně (?).





V pondělí jsme trochu prošli město, obhlédli místní nevraživě vyhlížející figuríny ve výlohách butiků, s údivem shlédli karetní představení kouzelníka-šmelináře v červeném cylindru a zakoupili jeden balíček zázračných karet (je to šmelina!!). Po návratu na kolej jsme poprvé ochutnali místní rakiju a očekávali návštěvu indického medika. Ind byl z moravské delegace krapet vykolejen, možná i trochu zděšen, hlavně z Mikuláša – ten se mezitím stačil ještě seznámit se skupinkou anglicky nemluvících Bulharek a Turkyň a za pomoci knihy českobulharské konverzace jim sdělit, že má doma dva syny a jednu dceru. Inda už jsme během naší cesty víckrát nespatřili.





Úterní odpoledne jsme navštívili místní Panorama (o kterém jsme se mylně domnívali, že jde o rozhlednu – je to památník na válku s Turkem, aby bylo jasno). Po cestě zpět jsme měli možnost spatřit krásnou ukázku socialistického brutalismu v podobě příšerného betonového sloupu a monumentální sochy. Večer jsme ještě stihli projít místní ovocno-zeleninovo-medový trh, kde Mikuláš uskutečnil průzkum pálivosti místních chilli papriček (a málem přiotrávil HB!). V nočních hodinách jsme se odhodlali navštívit, v doprovodu bulharských slečen, místní diskotéku, kde hrají ojedinělou odnož taneční muziky - - Chalgy - -  (od našich milých mediků nebyla doporučována návštěva bez předešlé konzumace alkoholu, proto Terka rači zostala doma:). I přes předešlé zapřísahání si Mikuláš zatancoval, dokonce na přehlídkovém molu.



Ve středu byl náš plán vyrazit do města Veliko Tarnovo vzdáleného asi 120 km. Tuto cestu jsme se rozhodli absolvovat stopem. Rozdělili jsme se na dvojce Mikuláš se Zdenálem a Martin s HB. Cesta nám zabrala celé odpoledne, 4x jsme přesedali (např. nás vezl bulharský okupant z osmašedesátého nebo paní celou cestu brečící nad ztrátou dcery při autonehodě - přičemž většinu cesty jela po dělící čáře, to byl dobrodružný zážitek). Mikuláš během cesty mistrně zvládl techniku stopování vsedě při psaní sms a zjistil, že žízeň se dá v nouzi hasit i jinou čirou tekutinou, než je voda. V Tarnově jsme se ubytovali, najedli (ochutnali jsme místní specialitu Musaku) a vydali jsme se za polskýma erasmačkama. Shodou okolností jedna z nich - Agniezska měla narozeniny, popřáli jsme dortíkem, rakijů a růžú a vyrazili do baru. Zbytek večera už jsme jen sofistikovaně konverzovali v angličtině (hlavně Mikuláš!).

 

Ve čtvrtek jsme za pomoci polských průvodkyň prošli historické centrum města, trosky středověké pevnosti Carevec s rekonstruovaným pravoslavným kostelem (k Mikulášově zklamání skutečně nešlo o mešitu), galerii na chodbě umělecké školy, kde holky studují. Jedna z dalších zastávek byla kavárna, kde jsme ochutnali kafe vařené v písku. V pozdějším odpoledni jsme se dali do obcházení obchůdků se suvenýry a starožitnostmi. V jednom vetešnictví byla taková atmosféra, že Mikuláš přestal myslet racionálně a musel mermomocí něco koupit - volba nakonec padla na předražený odznáček Lenina, za který se hned po odchodu z obchodu a následném navrácení smyslů proklínal a hledal pro nákup ospravedlnění (našel 3). Večer jsme se sešli s erasmákama v baru, kde jeden ochotný Litevec Paulus učil Mika balit cigarety a kde jsme v tento poslední večer zhodnotili výlet jako úspěšný (Mikulášek se dokonce po požití několika piv rozhodl dom neodjet).



Naštěstí ho nakonec úporné Terezčino naléhání a fakt, že nemá peníze ani pas na výlet s klukama do Istanbulu, přesvědčily a nasedl do vlaku směr Ruse, tam pak na do autobusu směr dom. Ještě jsme zašli na poslední pivko, pak sa rozlúčili s hostitelama a vydali k domovu. Kupodivu cesta zpátky probíhala vceklu bez problémů. HB akorát byla nervózní z jednoho bulharského mafiána (byl kdoví proč v žabkách a měl zafačovaný krvavý malíček u nohy), který nám několikrát během cesty nabídl kokain a hašiš, dával sa s Mikuláškem do řeči a vykládál mu, kolik roků seděl na Borech. Ale nakonec – cesta byla přece jen dlouhá asi 22 hodin – jsme se docela skamarádili, tento pochybný živel nám každému nalél bulharského panáčka (= asi půl hrnku) rakije a už jsme vysedali v Brně..



Odpoledne zpátky v české realitě jsme museli zajít aspoň do baru na jedno „bulharské nealko“, aby aklimatizace nebyla moc unáhlená. Znova jsme museli konstatovat, že to stálo za to, přestože jsme utratili víc, než jsme chtěli, a Mikuláš si zničil svoje conversky - mylně totiž předpokládal, že stačí vzít jedny boty, protože „šak nebudem nikde skotačit po horách“. To ovšem ještě neznal bulharské chodníky – možností seznámit se s jejich zákeřnostma měl během výletu hodně - častokrát málem i velmi zblízka :-) Tamní ulice byly vůbec mnohem záživnější než české - bez potulných zvířecích kamarádů nám teď připadly hrozně prázdné, nemluvě o absenci všudypřítomných prodejniček s praktickým 2-3 l balením piva, kýčovitých plakátů na každém rožku nebo nápisů v azbuce, které se HB po cestě učila rozluštit. Tak nás na našem výletě mrzelo akorát, že ten týden tak rychle utekl a že jsme nepotkali Fabia – italského kamaráda, o kterém jsme tolik slyšeli.